Podruhé se vydat do Gruzie byla pro mě skoro povinnost. Touha podívat se do skalního města ve Vardzii, projít si 3 denní trek z Mestie do Usghuli, navštívit Kazbeg, zkontrolovat rychle rostoucí Batumi anebo přejet do Arménie. A ač je to u mě dost netypické, zjistil jsem, že i dvakrát je na takovou maličkou zemi, jako je Gruzie, málo...
Hned po příletu do Kutaisi, kam letos začal za dost vyzývavé ceny létat náš populární evropský nízkonákladový dopravce wizz air, jsem se cítil jako ryba ve vodě. Byla to sice teprve moje druhá návštěva Gruzie, ale na rozdíl od většiny polských bratrů jsme věděli, co děláme, kam chceme a jak se tam dostaneme. Hned po příletu tedy bereme na informacích mapy, které jsou k dispozici. Nikde jinde už je totiž neseženeme. Domlouvám taxi, které ve 4 lidech po smlouvání vyjde cca na 3 Lari na osobu, takže téměř stejně jako maršutka. Taxikář se potom trošku vzpouzel, když mi vracel nazpátky (navíc na letišti není směnárna, v 7 ráno v Kutaisi taky není kde peníze vyměnit a z bankomatu to moc výhodně nevyjde, takže měníme u něj, relativně přijatelně). Když jsem po krátké hádce s ním řekl, že je zloděj a vystoupil z auta a začal si jeho auto fotit, tak hned vystrkoval ruku se zbývající částkou. Nesmíme se dát, je to jejich práce, nejsou zlí, ale nějak si vydělávat chtějí. Po příjezdu do Kutaisi jsme šli hned k McDonald's na maršutkové nádraží s tím, že pojedeme do skalního města Vardzie. Přímá maršutka tam nejede, ale posadili nás na auto do Achaltsiche, kde je potřeba přestoupit. Vzali jsme tedy první Chačapuri na cestu a jeli jsme. Po krátké zastávce a přestupu jsme pokračovali až do Vardzie, kde po cestě řidič celou cestu povídal, co je okolo zajímavého, zastavoval u zajímavých míst na focení a vykládal o arménských lidech, kteří utekli do Gruzie a teď mají v horách nedaleko svoje vesničky.
Vardzie je super. Bylo tam kolem 50.000 lidí, kteří se v době nepokojů ve skalách mohli skrývat. Dnes je přístupný pouze zlomek tohoto díla, nicméně určitě to stojí za podívanou. Díky tomu, že si to člověk může v klidu sám projít a prozkoumat i vnitřek jeskyní a pokojů, je to super zážitek. Řekl bych, že v něčem to bylo i lepší, než Petra v Jordánsku.
Po návštěvě jeskyní jsme zašli naproti přes potok na oběd, kde jsme dostali výtečné domácí speciality a pivo. Samozřejmě, že jsme potkali další Čechy, dokonce kamarády od jednoho z našich spolucestovatelů, kteří nám dali info o tom, kde byli a půjčili mapu treku, což se celkem dost hodilo. Po obědě jsme se ptali nenápadně babušky v obchodě, jestli neví, kde máme složit na noc hlavu. Neměla nejmenší problém s tím ubytovat nás na trávě poblíž její restaurace, kde byl fantastický výhled na celé skalní město. Pro dnešek odpočinek, relax, pivíčko, probuzení do krásného rána s nádherně osvětlenýma skálama okolo.
Dopoledne chytáme první maršutku zpět do Achaltsiche a zpět do Kutaisi. Tam chceme nabrat směr Mestie a projít zmiňovaný 3 denní trek do Usghuli. Chytáme maršutku do Zugdidi a tam se dozvídáme, že dnes odpoledne už tam asi nic nepojede. To bychom ale nebyli my, kdybychom to hned vzdali. Potkáváme dvojici Poláků a už smlouváme ceny u taxikářů. Nakonec jeden dobrák s Oplem nabídne, že nás tam sveze za cenu stejnou, jako je maršutka. Háček je jen v tom, že nás má jet 6+řidič. Nevadí, jdu do kufru, cestu už znám, tak se aspoň vyspím :-)
Po cestě stavíme na tradičních zastávkách u babušek prodávají od pečiva a piva, přes suvenýry, až po med a další suroviny nasbírané v lese. Po cca 3 hodinách dojíždíme těch 115 klikatých kilometrů do Mestie. Poláci se jdou ubytovat, my vlastně taky. Akorát už víme kam, takže jsme se nechali ještě za Lari hodit až k letišti, kde stavíme stan.
Další den jdeme tradiční jednodenní trek k ledovci za Mestií, kam pokračuje cesta z městečka okolo letiště. Je to jediná značená cesta, asi proto, že tady chodí fakt dost lidí. Ještě víc se jich ale nechá svézt první 3 kilometry až k mostu džípem, zbytek do kopce už musí dojít. Na začátek dobrý, lehký trek, večer jsme nazpět, dokupujeme zásoby jídla a rozhodujeme se jít trek obráceně, než doporučuje Lonely Planet, tedy z Usghuli do Mestie a to už z toho důvodu, že se asi líp bude shánět auto tam, než zpět.
To byla taky pravda. Ve městě jsme se párkrát poptali a nakonec našli dobráka, co nás za 100 Lari hodí do vesnice Iprali, která je pár kilometrů před Usghuli, ale většina lidí říká, že Usghuli je sice pěkná vesnička, ale ten úsek do Iprali je nuda. Nechtěli jsme tedy ztrácet čas a šli jen Iprali-Mestie.
Cesta je sice značená občas nějakou značkou, ale žádná sláva to není. Bez mapy, kdo tam jde poprvé, tak to není úplně nejlepší nápad. Za celou cestu jsme potkali asi 3 skupinky turistů, takže žádná dálnice to není. Po výstupu do kopce nad Iprali se jde po cestě až k maličkým opuštěným vesnicím. Navečer jsme došli až k dalším opuštěným chaloupkám kousek od ledovce, před kterým se pěšina stáčí doleva do kopce a většina lidí se tam ztratí, respektive si zajde jinam, než je značená cesta. Potom cestu proklínají. Víme o tom.
Večer se tedy utáboříme v jedné z chatiček, co má vevnitř dokonce i kamna. Jelikož už cítíme chladný horský vzduch a taky chlad od ledovce, jsme za střechu nad hlavou rádi. Když ještě přijde večerní deštík, je tomu tak dvojnásob. Sháníme dřevo a zakládáme v kamnech oheň, Kuba zpívá (haleká) na lesy okolo. Tušíme, že v noci bude zima, tak se rozhodujeme vevnitř ještě postavit stan. Dobrá volba.
Brzo ráno po šesté hodině je hnusně, ale musíme jít, abychom zvládli přejít hřeben do oběda, kdy se dá ještě relativně dobře přebrodit ledovcová řeka na druhé straně. Musíme si tedy pohnout. Samozřejmě jsme se hned na úvod ztratili, resp. si zašli jinudy, než je cesta. Za se stáčí vlevo do kopce hned u té naší první chatky a spadeného sloupu el. napětí. My na to přišli až skoro u ledovce, tak jsme si to vzali 4x4 do kopce po mokré trávě se stoupáním tak 35-40°. Všichni mě proklínali, chtěli mě shodit dolů. Ale naštěstí jsem byl daleko vpředu :-) Po cca 2 hodinách se blížíme vyčerpaní k vrcholu a v tu chvíli mi všechno odpustili. Mraky ustoupili a začalo svítit sluníčko a nádherně osvětlilo vrchol ledovce i okolních hor. Nádhera. Všichni usoudili, že lepší, než kdybychom šli tou standardní cestou. Takže to stálo za to. Akorát teda ještě sejít nějak dolů. Stálo to trošku úsilí, podřených ruk a kolen, mokrých bot při brodění rododendrony, ale co, jsme dole u řeky a to ještě před polednem, podle plánu.
Čekal nás brod řekou. Mnozí začátečníci s ním měli problém, dokonce si tam jeden dánský turista nechal uplavat svoje pohorky a namočil si telefon, když si usmyslel uprostřed brodu, že řeka už je dost silná na to, aby si na chvilku odpočinul a zaplaval si. Běžel jsem za botama pár set metrů, než zmizely v peřejích někde pod kamenem. Po cestě dál k vesnici Adishi potkáváme převozníky přes brod na koních. Ceny jsou prý ale nekřesťanské. Adishi je úžasné místo, kde žije přes léto jen pár desítek obyvatel. Přes zimu jen pár lidí. Poptáváme se po chlebu, případně domácím chačapuri. Ujímá se nás kdo jiný, než Georgij (snad všichni v Gruzii se tak jmenují).
Zve nás k sobě domů, že chleba upeče a chačapuri taky žena udělá, cena tuším 2 Lari za chleba, 3 Lari za chačapuri, takže pohoda. Odpočíváme u nich na zahradě. Pořád nás přemlouvá, že tam máme zůstat na noc. Ukazuje mi pokoje a novou koupelnu. Je to pěkné, ale je po poledni a my chceme ještě kousek ujít. Ovšem po tom domácím chačapuri to nejde snadno. To byla teda nálož, ale jinak nejlepší chačapuri, co jsem zatím v Gruzii měl.
Georgij říká, že mi dá číslo a ať jeho guesthouse ukážu všude, kde budu moct. Když mu tam přivedu lidi, příště mě ubytuje zadarmo. Jsou to prostě tělem i duší podnikatelé ti místní. Cena za ubytování pro jednoho by se tu dala usmlouvat na 25 Lari na jednoho, záleží na sezoně. V zimě tu ale nikdo není, jen v létě.
Pokračujeme dál. Nad Adishi je opět krásný výhled a po cestě máme míjet nějaké Café, tak jsme zvědaví. Je to jen opuštěná bouda u potoka opět s kamnama uvnitř, asi aby si tam ostatní mohli udělat to Café. O této části treku se píše, že tu kdysi byli banditi, co okrádali kolemjdoucí. Potom jsem ale četl, že je už gruzínská vláda vymýtila a je tam bezpečno. My nikoho nepotkali, tak nevím. Ale komárů tu bylo dost.
Další den ráno nás čeká další stoupání do kopce a údajně nejhezčí část treku, díky pohledům na ledovce, nejvyšší horu Gruzie Čchary a také na Mount Ushba nad Mestií.
Po poledni už klesáme dost prudce do Zabeshi, kde nás spasí místní paní, která nás pozývá na pivo na svoji zahrádku pod slunečník. Je vedro, že by padl i velbloud a tak je to pro nás vysvobození. Dáváme zbytky chačapuri a po hodince pauzy jdeme dál. Víme, že už nás čeká jen přechod do Mestie, což by mělo trvat max. pár hodin, ale ze srandy po cestě zvedáme ruku na stopa. Vojenský džíp zastavuje a v něm dva starší pánové, inženýři, dohlížející nad stavbou silnice, která tu za rok bude úplně nová z Mestie až do Usghuli. Potom tam budou jezdit i normální maršutky a cesta bude daleko levnější a dostupnější.
V Mestii hned chytáme maršutku asi za 15 Lari na osobu do Zugdidi, protože jinak by jel zpátky prázdný. Loučíme se s horama a jedem dolů. K večeru ještě dojíždíme do Batumi, kde se na patě otáčíme, protože ostatním se tam nelíbí. Sháním ubytování, nakonec se necháme ukecat od jednoho taxikáře, který nás odveze asi 5km za Batumi nazpět až k vlakovému nádraží, kam se přijíždí vlakem z Tbilisi. Asi 300m odsud je u cesty velký dům, kde ubytovává turisty paní učitelka. Byla to dobrá volba. Cena nižší, než v Batumi, přes silnici klidná pěkná pláž a u nádraží samoška a nějaké stánky s jídlem.
Rozmýšlíme, co dál. V úvahu připadá doporučovaná vesnice Sarpi na hranicích s Tureckem, kde je prý krásná pláž. Rozhodujeme se vypadnout někam do neznáma. Zaujal nás něčím lower Kavkaz, zkoušíme tedy zjistit info, co tam. Je tam značený nějaký trek v horách, tak proč ne.
Bereme maršutku do Kutaisi a odtud chceme do Ambrolauri. Je ale už moc pozdě, tak musíme čekat do rána. Jdeme se vyspat - kam jinam, než na letiště, jiné lepší místo tu široko daleko není. Ráno vyrážíme. Po nějakých 2 hodinách jsme tam a vystupujeme. Ptáme se místních, kudy máme jít. Všichni na nás koukají tak trošku zděšeně a nikdo ten trek nezná. Všichni jen shodně říkají, že tam chodit nemáme, že tam jsou lesy, medvědi a vlci. Jak nečekané. Nakonec k nám jdou i policajti, kteří nás berou do vesnice Sadmeli asi 3km odsud. Ukazují každý na jinou stranu, že tam máme jít. Naštěstí tušíme, že bychom měli do kopce, tak se odebíráme tímto směrem. Asi po 5km narážíme na nějakou dřevěnou chatrč, kde na nás mává místní, ať jdeme za ním. Neumí teda moc rusky, o to víc nám ale dává najevo, jak rád nás vidí. Ukazuje svoje obydlí s kabelovou televizí a pořád něco gruzínsky říká. Potom přicházejí další lidi a jeden k nám nese plást s medem. Hmm, tak to bylo fakt super!
Ten už rusky umí dobře, tak nám vysvětluje, že ten pán, co tam bydlí je nějaký lesní správce a on že tam jezdí vybírat ten med. A že trek jít nemáme, že je to zarostlé a nic tam neuvidíme. Radši nám nabízí místo toho odvoz traktorem zpět do vesnice a že máme jet třeba na jezera Shaori, které jsme míjeli po cestě do Ambrolauri. Moc už se nám stejně chodit nechce, tak s Georgijem (jak jinak) jedeme zpět do Sadmeli. Nakonec nám nabízí přespání u sebe na zahradě, s díky přijímáme. Večer donesl nějaký chléb, domácí víno a také čaču (domácí pálenici z vína, asi 50% alkoholu). Povídáme o všem možném, je to inteligentní člověk.
Dalším dnem byla neděle, tak se nabízí, že s náma pojede a trošku nám to tam ukáže. Má volno, tak si ho chce s náma užít. To bylo fajn. Zavezl nás nejdřív na trh do Ambrolauri a až jsme si to trošku prošli, pořád někde stavěl. Tam koupil chleba, tam zase sýr, tam zeleninu. Zásobil se jako na týden. Po cestě nám ukázal v Nikortsmindě obrovský pravoslavný kostel zapsaný v UNESCU a taky jeskyně. Bez něj bychom nikam ani náhodou netrefili. Vozíme se jako pánové jeho starým mercedesem.
Nakonec dorazíme k jezerům Shaori, jíme, koupeme se, ožírají nás rybičky. Fakt hroznej pocit být užírán za živa, ale co, v Japonsku za to lidi platí, že :-) Povídáme dlouho do noci, Jiří (jak mu už všichni říkáme), pořád vytahuje z kufru další a další víno a čaču a že s náma pobude do rána, že když ho nezavolají do práce, tak nikomu chybět nebude. Povídáme o všem od náboženství, přes historii Gruzie, po filosofii. Opravdu inteligentní člověk, stali se z nás moc dobří kamarádi. Překládání z mé strany ostatním už skoro ani není nutné, ostatní už ve stádiu ovíněnosti skoro všechno rozumí, Jiří je inteligentní a leccos si domýšlí. Na sklonku večera ale Kuba vytahuje eso z rukávu a začíná (nikdo netuší proč) hovořit na Jiříka anglicky. Tak jsem zase překládal, ale za nic už nevím, co to bylo :-)
Další den loučení, předávání adres a telefonů, návrat do Kutaisi. Dle tipů ve zbývajícím dni máme navštívit dřevěný kostel u Kutaisi anebo Jurský park. Volíme to druhé. Dobrá volba na jedno odpoledne. Mají tu takový skanzen s dinosaury a dokonce prý reálné stopy od dinosaurů, které jsou vevnitř vidět a je tam k nim nějaké povídání. Potom je tam nějaká jeskyně a prales, kde se člověk může projít. Určitě to za tu návštěvu stojí.
Je konec, zpět do Kutaisi, na letiště, přespat a hurá domů. Zase to bylo super a zase jsme nestihli všechno. Ani Kazbeg, ani Arménii. Budu se sem muset vrátit. To ještě nevím, že tam budu v září znovu... ale o tom až příště.
S letenkami do této a dalších destinací vám rád osobně pomůžu v rámci mých hledačských schopností :-) Více informací ZDE.
Nebo máte zájem pro sebe, svoje známé, rodinu anebo zájmové sdružení o přednášku? Tato a další země jsou v naší nabídce přednášek na www.volaniprirody.cz.
Celkové hodnocení: 9 z 10
Úroveň angličtiny: 0 z 10 (ruština 9 z 10)