Proč zrovna Kyrgyzstán? Nevím...asi proto, že tam zatím nikdo moc nejezdí a navíc jsem dostal kdysi tip, že jsou tam krásné hory. Jednoho dne byla akce na letenky asi za 7500 Kč, takže tím bylo vše vyřešeno a jelo se. Moc jsme toho nestudovali dopředu, ono toho taky ještě tou dobou moc na internetu nebylo.
A jak už to tak máme ve zvyku, hned po příletu jsme se chystali vypadnout někam do přírody. První den jsme tedy ještě měli na regeneraci a procházku po hlavním městě Biškeku, kde tedy ale opravdu nic extra zajímavého, snad kromě bazaru, není. Raději jsme hned další den vzali maršrutku směr jezero Issik-Kul, které je téměř nekonečné. Dojeli jsme po asi 6 hodinách až do města Karakol, kde jsme si za pár drobných domluvili spaní u mladé rodinky na zahradě. Další den ráno jsme nakoupili a vyrazili na další část cesty do Djety-Oguz, což je malá vesnička nedaleko stále používaného sanatoria. Mimo to je tu ale několik do červena zbarvených skal, které jsou označovány jako sedm volských zadků, což je také překlad názvu nedaleké vesnice. K tomuto místu se váže také povídka z historie.
Našim cílem bylo vylézt až k jezeru Alakol kdesi vysoko v horách. Po cestě lze potkat divoké koně, menší osady a nebo dva brňáky, kteří velmi (ne)pěkně spálení prozradili svoji identitu hned po první větě "dú jú nou, wér si roud to d Alakol"? Ano, tak začala naše historie s výbornými spolucestovateli pod krycími jmény Lumír a Džoulana :-) Jsme přátelé a cestujeme spolu dodnes!
Po cestě minete ještě oblíbené camping places, kam lze dojet terénními auty a místní toho hojně využívají. Potom už je to jen divoká a překrásná příroda. Všude jen hory, potomy, koně a krávy. No a tady ta romantika končí, protože kde jsou krávy u vody, tam je to celkem průšvih, alespoň tedy co se pitné vody týče.
Stoupali jsme pomalu. Kam bychom taky spěchali, nejsme tu pro závod. Měli jsme fajn partu, dost jídla (až moc) a krásné rozhledy okolo. Spíš se nám ani nechtělo z tohoto treku někdy odcházet. Postupně vykukovali vrcholky ledovců z pohoří Ťan-Šan. Za nimi už jen Čína.
Někdy bylo značení cest poslabší. Ono bez mapy to taky jde, ale člověk se musí trošku orientovat. My jsme mapu samozřejmě jako obvykle neměli a s tou orientací to bylo občas taky horší. Pár kroků navíc jsme si udělali, ale žádná velká tragédie to nebyla.
Stanování bylo občas velmi romantické. Samozřejmě, že jak rostla nadmořská výška, snižovala se taky teplota v noci. Mrzlo ale jen nahoře u jezera, jinak se to celkem dalo. Ale samozřejmě přes den teploty šplhaly nad 30 stupňů, takže je to docela rozdíl.
Po asi třech dnech krásné přírody šplháme poslední část výstupu k jezeru. Ta finální námaha ale stála zato! Jeden z nejhezčích pohledů, co jsem na cestách zažil! A měli jsme z pekla štěstí, potkali jsme nějaké turisty z Izraele, kteří to šli už podruhé, protože před dvěma týdny, když tam šli poprvé, jim začalo docela dost na cestu sněžit. U tohoto krásného ledovcového jezera jsme si tedy rozdělali stan a dali si jednu z nejlepších večeří v Kyrzgyzstánu. Co na tom, že to bylo cosi z pytlíku...
Jezero Alakol (3532 m n.m.) a následný výstup další den ráno do sedla 3800 m n.m. byl prostě úžasný. Ještě úžasnější byli potom turisti (zejména Japonci a Francouzi), kteří se nechali z druhé strany vyvézt na koni až k sedlu a poté je na laně vytáhli nahoru. Ale výhledy opravdu stojí za to!
Při sestupu dolů údolím jsme se smutně loučili s tímto krásným místem, ale už jsme se celkem celkem těšili na pořádnou koupel. A té se nám nakonec dostalo dříve, než jsme čekali - při první vesnici u řeky tekl termální pramen a u něj byla postavená dokonalá vana!
A taky jsme se těšili na pořádné jídlo. Toho se nám dostalo až docela za dlouho - ve městě Tourgart po cestě k věži Burana. Tak nějak jsme prostě chytli rychlého posla až na druhý břeh jezera Issik-Kul, tak jsme toho využili. Nicméně bašta to byla výborná. Kromě dobroty na obrázku ještě Pelmeni, Lagman a další typické pochoutky. K tomu zelenina s chilli papričkama a citronem, mňam!
Odtud už jen kousek k věži Burana. Tvrdili nám, že tam autobus nejede, tak jsme museli usmlouvat nějaký taxík. Zpátky jsme to už ale samozřejmě autobusem zvládli. Je to jedna z mála historických památek v Kyrgyzstánu, která přežila i zemětřesení.
Nedaleko věže jsme potom našli i krásný hřbitov a krásné "zelené" políčko :-)
A už se přesunujeme na poslední část našeho plánovaného programu v této zemi - vyjížďka na koních k jezeru Song-Kul. Atrakce je to vskutku zajímavá, jen na ta dřevěná sedla nejsme pravda už moc zvyklí. A chudák Lumír na to myslím pamatuje s jeho odřeninami na patřičných místech dodnes :-)
Nicméně výhledy to byly nádherné, opět jsme vystoupali do nemalé výšky a pohledem na okolní hory jsme se mohli kochat celé dva dny! Tedy už koncem prvního dne to bylo takové trošku masochistické kochání (díky té nekonečné jízdě na koni a tvrdým sedlům), ale stálo to za to!
Vrcholem bylo potom jezero Song-Kul, u kterého jsme přečkali noc ve stanech, nicméně pro náročnější turisty jsou tu připraveny i jurty, kde místní v jedné z nich sami bydlí a v druhé se servírují místní pokrmy. Večeře byla výborná!
Poté už se pomalu přesunujeme zpět do Biškeku, loučíme se s našimi novými souputníky, kteří letí domů a další den již sháníme odvoz na jih země do města Oš, kudy procházela hedvábná stezka a měl by tu být Ošský bazar - velmi známý a velkolepý. Tak jsme zvědaví.
Cesta byla hrozná - asi 14 hodin jsme se trmáceli tranzitem přes sedlo. Ono sedlo jako takové bylo úžasné, alespoň jednou se to hodí určitě vidět, ale jednou opravdu stačí, další cesta moc neutíká. Skoro celou cestu řídil takový klučina, kterému snad ještě ani nebylo 18 let, takže ve 2 ráno, když jsme vysedali v Oši, už jsme byli při pohledu na jeho vysvícené oči celkem rádi, že vysedáme. Nicméně v Oši přespal a ráno pokračoval do Isfany, tedy ještě snad jednou takovou cestu až za hranice s Tájikistánem!
Nicméně my jsme si po menších peripetiích sehnali nějaký hrůzostrašný a strašidelný hotel a hned druhý den ráno se začali zajímat, jak se dostat na hranice s Uzbekistánem, které jsou odsud dosažitelné pomocí místní maršrutky asi za 20 minut. Víza jsme měli vyřizená už z Vídně, takže na hranicích proběhlo vše v pořádku.
Hned za hranicema jsme chytili nějaký sdílený taxík až do hlavního města Taškentu, kde jsme si sehnali jednoduchý ruský hotel. Jinak město za moc nestálo, nicméně další den jsme měli letenku do Nukusu na západě země, takže jsme sem stejně museli. Proletěli jsme se skvělým letadlem, které u nás v Evropě už neseženeme - Tupolev TU-174. Parádní svezení, asi o hodinu delší, než klasickým Airbusem, ale zážitek to byl. V Nukusu jsme měli jediný cíl - Aralské jezero a poté se postupně pomocí vlaku přesouvat zpět na východ země a zpět do Oše, kde jsme si nechali v našem hotelu uschované velké batohy, abychom se s nimi nemuseli v tom horku tahat. Byla to výborná volba!
Aralské jezero neustále utíká, takže vidět ho dnes je téměř nemožné, pokud nechcete tedy několik desítek kilometrů po bývalém dně jezera pomocí 4x4 auta za nesmyslné peníze. Ono i dostat se k Mojnoku, bývalému rybářskému městečku na pobřeží jezera, které je dnes skoro jako město duchů, bylo dost složité. Naštěstí se s námi na taxík složil nějaký člověk, který přiletěl z Taškentu tam něco vyřizovat. Počkal, až se podíváme do muzea, které tu zůstalo a stále je provozováno (doporučuji) a podíváme se na vrakoviště lodí. A už jsme se vraceli zpět do Nukusu, odkud jsme pokračovali do Kočkoru, kde už jezdí české autobusy MHD do pěkného městečka Khiva.
Po cestě jsme navštívili na Tájikistánských hranicích opět pompézní hřbitov. Opět netradiční hrobky a památníky.
Khiva-Samarkand-Buchara, to jsou místa, která byste určitě na své cestě Uzbekistánem minout neměli. Přesun je tu více, než jednoduchý - nočními vlaky, ve kterých jsme se krásně vyspali.
V každém z měst jsou typické stavby z dob hedvábné stezky. V Buchaře je dokonce tato pěkná a naučná tabule, která popisuje trasy hedvábné stezky z Číny až do Evropy. Díky ní si i tato vyprahlá část země vysloužila patřičnou pozornost a bohatství.
Kapitolou samou o sobě je v Uzbekistánu jejich měna - Uzbekistánský som. Zkuste si představit, že večeře stojí třeba 15-25 tisíc a nebo nocleh třeba 80 tisíc. Tak tak to tady chodí běžně. 100 USD je na černém trhu 300 tisíc somů. Jsou to lepší kurzy, než v bance. A další problém je samozřejmě tím pádem i výběr z bankomatu. Když už nějaký najdete, tak samozřejmě nevydává somy, jelikož by musel být asi doplňován několikrát denně, aby si mohli lidé vybírat dle potřeby takové množství peněz. Takže výběr je v dolarech a hurá na černý trh. V Nukusu jsme dokonce museli do banky, kde přes terminál strhli peníze z karty a dali nám za to peníze. Tady měli nějaký manipulační poplatek, ale jiná možnost nebyla. Nicméně to potěšení z tolika peněz, jak je vidět níže, je veliké :-)
Úžasná architektura typická pro Uzbekistán a Irán.
Asi nejznámější stavba v Samarkandu. A dole zase věž v Buchaře. Odtud jsme si koupili letenky do Ferghany, což je linka sama o sobě o ničem, začínala a letěli jsme skoro sami, nicméně nám se perfektně hodila, jelikož je to nedaleko od hranic s Kyrgyzstánem, kam jsme se potřebovali již docela brzo vrátit, jelikož nám končily víza. Ušetřilo nám to několik tisíc kilometrů trmácení se. Z Ferghany, kde je mimochodem továrna Chevroletu (bývale Daewoo) - proto jezdí celý Uzbekistán v nejlépe bílých Daewoo (Chevrolet) Matiz a dalších typech. Odtud nejrychlejší možnou cestou na hranice, ještě ten večer nám končily víza, takže to byla rychlá akce, sdílené taxi, přesedání a další taxi. 10 minut před 9 večer, tedy před zavíračkou na hranicích jsme na místě a přecházíme hranici, odkud si najímáme chudáka řidiče maršrutky, který už chtěl jet domů. Po cestě jsme vzali ještě pár dalších cestujících, takže se mu to asi vyplatilo. Naše batohy v hotelu byli a tak jsme tu zůstali ještě další noc.
Další den ráno, zpět v Oši, jsme otestovali ten velkolepý místní bazar a hodně zklamaní jsme se přesunuli na letiště, kde jsme měli letenku zpět do Biškeku. Cestu znovu přes sedlo bychom asi už nemuseli. Shora to má ale také svoje kouzlo. A za 55 minut jsme byli v cíli! A tím naše zážitky končí, jedeme domů. Na hory do Kyrgyztánu bych se ale klidně zase vrátil!
S letenkami do této a dalších destinací vám rád osobně pomůžu v rámci mých hledačských schopností :-) Více informací ZDE.
Nebo máte zájem pro sebe, svoje známé, rodinu anebo zájmové sdružení o přednášku? Tato a další země jsou v naší nabídce přednášek na www.volaniprirody.cz.
Celkové hodnocení: 9 z 10
Úroveň angličtiny: 1 z 10